Bluesový víkend v krajském i okresním městě na jihu Čech se vydařil

V Českých Budějovicích v pátek 4. února řádili hanáčtí věrozvěstové Bluesberg, v Písku decentní duo Charlie Slavík & St. Johnny precizně zpříjemnilo sobotní večer.

Bluesberg ve své stálé sestavě nejel v pátek do klubu Highway 61 k Černé věži nadarmo, byť chřipky i další choroby se mírně podepsaly zkraje na pár odpadnuvších rezervacích. Ty nicméně v průběhu večera nahradili později dorazivší návštěvníci, takže sklepení nedaleko centra města se zaplnilo posléze až tak, že mnozí postávali - a také tančili - v uličce a před barem.

Kapela je charakteristická dvěma základními muzikantskými pilíři této čtveřice - skladatelskou invencí kytaristy a zpěváka Michala Drlíka (neskutečně mišíkovský hlas, nikterak se nesnažící tohoto barda imitovat, je to opravdová lahůdka, jak barvou, tak frázováním), a tahounské nasazení riffů, vyhrávek a sól kytaristy Petra Kulvaita - od prvního odklepnutí do posledního přídavku si vskutku zaslouží maximální uznání, což docenilo jak laické publikum, tak aktivní muzikanti. V publiku padala přirovnání k S. R. Vaughnovi, i když Petrova hra s častou prstovou technikou, místy kombinovanou s trsátkem, je velice osobitá a nikoho nekopírující.

Přesná rytmika oběma pánům jen „hrála do bluesové noty“ a i úsporná souprava bubeníka Jiřího Hakena s pregnantním tepem basy Jakuba Šlezara poskytovala šlapající základ povětšinou funkově dravým skladbám. Několik přídavků završilo po půlnoci celou akci.

V sobotu v písecké Divadelní kavárně jinou polohu bluesového řečiště nabídlo duo Charlie & St. Johnny. Účast bohužel nebyla adekvátní kvalitě výkonu, což je bohužel obvyklá neúměra tuzemských kulturních luhů a hájů. Charlieho stylové reproduktory byly pastvou pro oči, stejně jako dřevní bluesové standardy pro vnímavé publikum v sluchové rovině.

Pro srovnání - nedávný koncert v budějovickém Highway 61 přitáhl obvyklý počet příznivců blues jako Bluesberg, takže drobná parafráze hlášky ze hry Mistra Cimrmana  by měla znít: „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý bluesman.“. Nezbývá než konstatovat, že v Písku by podobný klub, jako je ten budějovický, asi těžko mohl existovat.

Petr Hejna, Novinky.cz, 6. 2. 2011.

Od: Vladimír Foret <vlada.foret@centrum.cz>

Předmět: Plánovaný koncert 10. 12. 2008.

Datum: 14.11.2008 12:03:34

Dobrý den,

vzhledem k extrémní vytíženosti Jazz Tibet Clubu v prosinci, častému vystupování Bluesberg v Olomouci i přímo v klubu, a v neposlední řadě vzhledem k problematickému chování kapely během Vašeho posledního vystoupení v rámci uzavřené akce 12. 11. jsme se společně rozhodli odvolat předjednaný koncert Vaší kapely 10. 12. 2008.

Za Jazz Tibet Club Vladimír Foret.

Odpověď skupiny Bluesberg:

Vzhledem k tomu, že to je podraz a v neposlední řadě vzhledem k tomu, že jste čuráci, jsme se rozhodli ignorovat  výše uvedený klub. Za sebe to mohu slíbit na sto procent.

Za Bluesberg Michal Drlík.

 

Skupina Bluesberg chystá novou desku.

Hudební žánr kapely Bluesberg se sice odráží v samotném názvu seskupení, ale muzikanti se tím nehodlají svazovat. „Klidně zabrousíme i do folkové muziky nebo se rádi necháme inspirovat jižanským rockem, jaký hraje například kapela ZZ Top. Nejsme žádní ortodoxní vyznavači blues“, říká kytarista, zpěvák a textař Michal Drlík za skupiny Bluesberg, která vznikla před čtyřmi lety v Olomouci.

„Hned po našem vzniku jsme si řekli, že budeme tvořit pouze autorské věci. Chtěli jsme se prostě odlišit od kapel, které hrají jen bluesové standardy. Potřebujeme vycházet z vlastní tvořivosti. Inspirací jsou nám třeba čeští hudebníci, mezi které patří například Petr Kalandra nebo Vladimír Mišík. Ti také nedělají čisté blues, pouze z něj vycházejí, podobně jako my“, vysvětluje Michal Drlík.

Skupina Bluesberg vsadila na české texty.  „Záleží mi na tom, aby posluchači rozuměli tomu, o čem zpíváme. Na druhou stranu je mi jasné, že angličtina je mnohem zpěvnější a ohebnější. Proto při skládání nejdříve pracuji s jakousi pseudoangličtinou, která mi určí způsob frázování. Potom stačí tato slovíčka nahradit českými a text je na světě. Zbývá jenom jeden podstatný problém – aby to dávalo smysl“, přibližuje autor a hudebník.

Kromě vlastní lyriky zhudebňuje i verše známých básníků. „Oblíbil jsem si básně Jacquese Préverta nebo Jiřího Dědečka. Oslovuje mě na nich civilnost a posmutnělost smíchaná se špetkou syrovosti. Také se mi líbí, že jsou naspané hovorovým jazykem. Zpíváme o různých životních zážitcích, které nejsou vždycky veselé. Život se mi zdá stále tvrdší a to se v textech samozřejmě odráží“, vysvětluje Drlík.

Kapela Bluesberg hrála asi prvního půl roku po svém vzniku pouze akusticky. Nyní však její členové přitvrdili. „Je to dáno tím, že dnes hrajeme elektricky. Také jsme přibrali pár muzikantů, kteří do naší hudby vnesli více rocku. Někteří folkově orientovaní fanoušci nám to sice vyčítají, ale nedá se nic dělat. Hrajeme prostě tak, jak to cítíme, kromě toho se chceme po hudební stránce dále vyvíjet,“ uvažuje kytarista, zpěvák a skladatel.

Kapela nyní pracuje na novém cédéčku, které bude obsahovat asi čtrnáct nových písniček. Hudebníci by desku rádi dokončili a pokřtili v prosinci tohoto roku.

 

Radek Václavík.

 

ROCK a POP, 03 / 2005

Blues Bar - na ex.

Olomoucký Bluesberg si vlastním nákladem vydal album „Na staré škole“. Člověk ani nemusí skákat ke druhé písničce „S nebem to mám dobrý“, aby pochopil, že hlavním vzorem téhle kapely je Vladimír Mišík ve své bluesové poloze. Vcelku sympatický, na rozdíl od podobných českých kapel ani ne příliš křečovitý bluesrock sice asi nepřekročí lokální hranice, v místní konkurenci nicméně obstojí se ctí.

Ondřej Bezr.

 

   Indies Records, 10.2.2005

Dobrý den, děkujeme Vám za zaslání nahrávky do Indies Records. Vaše nahrávka je sice dobrý standart, ale bohužel neodpovídá edičním představám Indies Records. Přejeme Vám ale hodně štěstí jinde.

Za Indies Records Milan Páleš.

 

Virťa sobě.cz 

Echo Blues Alive 2007

Když jsem v pátek šestnáctého března 2007 ráno, ještě plný vzpomínek na čtvrteční koncert Balzar tria (a taky na ty panáky, které závěrem proběhly), vyjížděl z Olomouce, byl jsem plný očekávání. Věděl jsem, že večer mě čeká další velký hudební zážitek. Otise jsem sice neznal, ale Luboš Andršt a Jan Spálený slibovali naprostou kvalitu a špičku českého blues. Hlavně jsem se těšil na Jana Spáleného a ASPM, protože ač jsem je již dlouho neslyšel hrát, vždycky patřili k mým favoritům. A to nejen kvůli tomu kouzelnému názvu kapely - Amatérské sdružení profesionálních muzikantů, ani kvůli jejich spolupráci s Petrem Kalandrou, ale hlavně kvůli nápaditým českým textům, jejich poetice a taky díky barvě zvuku a osobitému stylu, který pomáhal vytvářet syn Jana Spáleného Filip na tubu. Prostě dokonalej hudební nápad - tuba co tvrdí blues! No a to se všechno mělo odehrávat na Echo Blues Alive v Šumperku. Blues Alive asi moc představovat nemusím. Za jedenáct let svého života se myslím dostatečně vepsalo do srdcí hudebních fanoušků.

Přivítal nás kulturák se svým předsálím. Oddechl jsem si. Je to dobrý, bude to zábava se vším všudy, pivo teče, u stolů se kouří. A hned jsem narazil na jednoho známého, koncert navštívil i Richard Pogoda, se kterým jsem se viděl předchozího večera v Jazz Tibet clubu.

Celé foyer se postupně začalo zaplňovat lidmi, kteří se očividně radovali ze života a těšili se na prima koncert. Prostě živočišnost blues na ně působila s předstihem, a taky, a to možná hlavně, tento typ hudby vyhledává určitá sorta lidí. Nevím jak to nazvat. Těžko se popisuje něco, co je nehmatatelné a jenom si tak prostě visí ve vzduchu. Něco o tom vypráví i postřeh jedné z mých známých, která absolvovala už mnoho akcí zdejšího festivalu. Stáli jsme u baru, popíjeli a poslouchali, ona nechala peněženku volně ležet na pultu. Když jsem ji upozornil, jenom suše zkonstatovala: "Tady se nekrade." A pak přišlo kruté prozření. Začalo se vzduchem šířit, že Spálený pro nemoc nepřijede. Tož pak si jednu nedé. Otočil jsem Jirkovi tullamorku na uklidnění. Díky této zprávě jsme taky pochopili, proč se nezačíná v šest.

Bluesberg - taková jakoby "vyplňovací" kapela ve foyer spustila ve chvíli, kdy jsem si s onou Tullamore Dew přiťukával ke zdaru večera a proto jsem úplně propásl jejich rozjezd. Chvíli jsme poslouchali přes chodbu, ale za chvíli nám to nedalo a už jsme si užívali plný zvuk syrového elektrického rockového blues, které ve mně vyvolávalo vzpomínky na léta minulá, kdy jsem podobnou muziku hrával s kapelou Bludisko. Většina z nás se začala rozjíždět.

Asi po hodině jsme se pomalu přesunuli do sálu, kde již byl připravený Lubomír Andršt se svým bandem a americkou zpěvačkou Reesií Davis. Hráli naprosto perfektně, sálem znělo blues zpívané nefalšovanou americkou zpěvačkou, Andršt byl ve svých postupech dokonalý jako vždycky, celé vystoupení mělo šmrnc a švih a celý zvuk kompaktně zaplňoval nabuzený sál. Ač Jiří, jeden z mého doprovodu, pohlížel zpočátku skepticky na obsazení Hammondových varhan, postupně mu nezbylo, než připustit, že to nezní špatně. A neznělo. Naopak. A když moderátor večera Ondřej Konrád popadl mikrofon a vystřídal zpěvačku, muzika dostala ještě další rozměr. Navíc předvedl, že foukací harmonika je nástroj, který perfektně ovládá a tímto krátkým hostováním navázal na bývalou spolupráci s Lubomírem Andrštem. Pak nastoupil na pódium jako hlavní hvězda večera Otis Taylor se svou kapelou a v mém vnímání jako by laťka, nasazená prvními hráči poněkud poklesla. Hráli dobře, neříkám, že ne, ale nějak se netrefovali do mého vnitřního rozpoložení.

Proto jsem se asi v polovině jejich vystoupení přesunul do předsálí, kde jsem měl příležitost a možnost pokecat s Bluesbergy, mimo jiné ochutnat jejich slivovici, s místním bluesovým fandou, jehož triko s Jimmy Hendrixem zaujalo Jiřího, otočit další tullamorky a připravit se na závěrečný session, kde měl hlavní slovo opět Bluesberg. A já došel přesvědčení, že ani světová jména nejsou vše, protože nakonec svou uvolněností a původní českou bluesrockovou písničkou se u mě tento večer vyšplhali na první místo, takže místo výplně byli pro mě hvězdy večera. To jsem již vzdal křepčení v davech u pódia a užíval si fantastickou atmosféru zabořen do židle, upíjeje pivo a kouře jedno cígo za druhým. A valilo se na nás další blues střižené rockem, jedno za druhým. Prostě se nám vydařil další hudební večer a jsem rád, že jsem se ho mohl zúčastnit.

Napsal Virťa, www.virtasobe.cz

Czechblues.com, leden 2009

Bluesberg – Meleme pantem, 2008

Olomoucká bluesová sestava Bluesberg připravila na loňský vánoční trh nadílku v podobě již svého 5.alba a dvouletá perioda, dělící jej od předešlého CD Poslední putyka se začíná stávat možná tradicí. Ono dvouleté období je však možná i tou pravou délkou pro kvalitní uzrání, kdy si skladby sednou a vlezou hráčům správně pod kůži. Vše opět s příjemnými českými texty reflektujícími život a nesoucími znaky pro kapelu dobře známého teritoria. 11 skladeb opět z vlastní autorské dílny, kde se v maximální míře odráží autorský potenciál Michala Drlíka za přispění ostatních členů kapely. Soucítění je tu znát, od první do poslední skladby se nenudíte a každopádně cítíte osobitý rukopis, který má možná stále něco, jak bylo již jedním kritikem dříve popsáno – cosi z bluesových poloh Vladimíra Mišíka, ale navíc je v projevu cítit i odkaz bluesové historie, přetavené do současnosti. Je tam trochu tradice, trochu funky a také nepřehlédnutelný vliv texaského blues, jako například ve skladbách Prach a Kohoutovo blues, kde bych si uměl představit dva dlouhovousé pány v čele dunícího tria. Vánoční pes je pro mě i jakousi milou vánoční připomínkou. Z rámce bluesrocku vybočující Návrat domů však vůbec nevypadává ze stylového kontextu, příjemně vše spojuje a svým akustickým nádechem jen zpestřuje. Předkládá i hezké vokální sólo hostující Laďky Livingstone a přímo perlí saxofonovým vstupem Bořivoje Monatha. Trojici hostů ještě doplňuje Miloš Julínek, jehož klávesy výborně podtrhly celkový instrumentální projev kapely. Přestože se s členy kapely již nějakou dobu znám osobně, nejsem schopen rozlišit vstupy pánů kytaristů, jak frontmana Michala Drlíka, tak i Petra Kulvaita, ale každopádně oba umí. Rytmika nemá chybu a hlavně se mi zdá, že Jakub Šlezar je malou perlou kapely. Jeho vhodně zvolená basová linka to vše správně posunuje a skladby doslova tmelí. V souladu se závěrečným Vinckovo milým epilogem musím souhlasit, že Šumperk s Margolinem a Studebakerem, ale také s vámi kluci z Bluesbergu, byl fakt super!

 

Bohuslav B.B. Budina.